Závěr

Nemám ráda, když někdo řekne: „Každý věk má svoje radosti.“ Je to totiž bohapustá lež. Co nás na stáří vlastně může těšit? Že dokážeme ještě normálně chodit, aniž bychom potřebovali hůl? Že jsme si obstarali opravdu kvalitní brýle a vidíme skoro tak dobře, jako tehdy, když jsme je ještě nepotřebovali? Těší nás snad naše vrásky, anebo že vlasy ztrácejí barvu? Je snad příjemné si přiznat, že jsme nějaké kilo přibrali?

Jedinou útěchou je, že stáří přichází pozvolna, asi by bylo hrozné usnout jako dvacetiletý a probudit se jako šedesátiletý. Smiřujeme se postupně se všemi nejdřív malými nedostatky, máme radost z toho, když v životě uspějí naše děti a posléze vnoučata. Co vlastně můžeme proti rychle ubíhajícím rokům dělat? Hlavně si to přiznat a nesnažit se to tajit.

Když jsem byla mladá, radovala jsem se každý den ze života, který mi byl darovaný dvakrát. Vzpomínám si na své první vytoužené hodinky s červenými ručičkami, které jsem dostala ke svým dvanáctým narozeninám, jaký to byl zážitek zhlédnout operetu s Krištofem Veselým a Mimi Kišoňovou Pod cizí vlajkou, na kterou jsem šla v naprostém utajení s bušícím srdcem, protože jsem to měla zakázané. Viděla jsem ji z nejvyšší galerie. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela a dodnes je to můj největší divadelní zážitek. Mohu snad zapomenout na večery v koncentráku, kdy nám naše spoluvězenkyně vyprávěla na pokračování Šachovou novelu. Umění má v sobě moc dát zapomenout i na to, že nemáte co jíst a nemáte jistotu, že se dožijete zítřka.

Navzdory svému věku jsem ráda, že mohu ještě pracovat, a že mě mladí kolegové, fotografové, na festivalu v Karlových Varech berou jako jednu z nich. Měla jsem zajímavý život, prožila jsem vzestupy a pády, potkala jsem tolik vyjímečných lidí a sama jsem se přitom dobře bavila.

Nevím jestli mi osud plánuje ještě dva roky nebo deset let života, ale vím že dokud tady jsem nechci sedět s rukama v klíně.