Jak se ani na okamžik nespojit s STB

Mými zásadními přáteli byli Laco a Ági Kalinovi. Dnes snad už nic podobného ani neexistuje, ale u nich byl takzvaný otevřený dům. Všichni lidé podobného smýšlení k nim přicházeli a odcházeli, kdy se jim zachtělo, všichni významní zahraniční hosté znali adresu: Kúpeľná 1/A. Tehdy byl i sáčkový čaj vzácností, ovšem z jednoho takového sáčku se dalo udělat nekonečné množství čajů, a to stačilo k tomu, abychom byli pohoštění všichni.

  Kalinovy postihla normalizace mezi prvními. Ztratili zaměstnání, vydavatele a jejich dceru Julku, navzdory jejím schopnostem a talentu, nepřijali na žádnou vysokou školu. Přesto u nich vládla vždy optimistická nálada, poslouchaly se Krylovy písničky, a když je vykradli, aniž by se cokoliv ztratilo, oni stále nevěřili, že by jim mohlo být namontováno odposlouchávací zařízení. Právě v jejich bytě jsem poprosila významnou rakouskou novinářku Gerdu Rothmayerovou, jestli by mi za valuty, které jsem vydělala v Jugoslávii na filmu Cross Country, koupila můj vytoužený Hasselblad. Za týden, když jsem držela v ruce svůj skutečně první profesionální fotoaparát, na chvíli jsem byla asi nejšťastnějším člověkem na světě.

S fotoaparátem jsem si hrála, pořád jsem ho zkoušela a říkala jsem si, už nikdy v životě se nebudu muset bát technických propadáků, že je konec s bezesnými nocemi kvůli strachu, že se mi něco nepovedlo. Na okamžik skutečně v mém životě vyšlo slunce. 

Ale za několik dní mě velmi ostrý hlas pozval do „Februárky“. To bylo sídlo policie a také StB. Namítala jsem, že mám moc práce, nakonec pro mě přišli do zaměstnání, a i když to zpočátku vypadalo spíš jako omyl, velmi rychle jsem zjistila, že ode mne chtějí spolupráci, abych fízlovala své přátele. Měli velmi přesné informace o mém novém fotoaparátu a sdělili mi, že jsem ho do republiky nechala přivézt vlastně nelegálně, a když nebudu vstřícná, přijdu o něj. Je to zvláštní, ale po těchto slovech se mi ulevilo a přesně si pamatuji, co jsem tehdy udělala. Byla jsem tam už asi deset hodin a po tomto sdělení jsem si vyzula boty, abych si udělala pohodlí, a uvolněně jsem jim sdělila, že když jsem do té doby dokázala fotografovat se starými přístroji, určitě to dokážu i nadále. Pak jsem se ještě zeptala, kdy a komu mám svůj nový Hasselblad odevzdat.

Několik dní to vypadalo, že mám pokoj, ale pak to začalo nanovo. Čekali na mě před zaměstnáním, před domem, při nákupech. Bála jsem se setkávat s přáteli, abych je neohrozila. Ale šťastná hvězda mě neopustila a jednoho dne notně rozjařený estébák, který byl naším kolegou v práci, vyprávěl, jak jsou lidé hloupí a nedokážou se dostat jednou provždy ze spárů tajné policie. Vždyť stačí tak málo – s psychicky narušenými lidmi totiž oni nesmějí spolupracovat. Hned druhý den jsem zašla na psychiatrii za profesorem Ginsbergerem a celkem pravdivě jsem si stěžovala, že mám pocit, jako když mě neustále někdo pronásleduje a že trpím chronickou ne49 spavostí. Pan profesor mě pozorně vyslechl, vypracoval podrobný záznam a se dvěma balíčky léků jsem odešla.

Při nejbližší návštěvě „soudruhů“ jsem jim slíbila, že když to bude třeba, pomohu jim. Zavázali mě mlčenlivostí, což jsem jim slíbila s tím, že jeden člověk o tom ale musí vědět, protože jemu musím říct všechno – a to je můj psychiatr. Ukázalo se, že opilecké řeči podnikového estébáka o zákazu spolupráce s blázny byly pravdivé. Nikdy víc jsem totiž nikoho od nich nepotkala, zato jsem touto informací mnohým lidem pomohla.