Jak jsme se radovali, i když jsme měli radši plakat

Festival v italském Sorentu byl ve světě filmu jeden z nejprestižnějších. Každý rok na něj byla pozvána jedna země, která byla v uplynulém roce nejzajímavější. Prezident festivalu pan Gian Luigi Rondi si v roce 1969 vybral Československo, a to bylo skutečné ocenění. Ovšem zasloužené. Naše filmy diváci bezvýhradně přijali a milovali, návštěvnost se nepočítala na tisíce, ale na milióny a český nebo slovenský film byl v soutěži každého světového festivalu. V roce 1966 dostala dvojice Kadár-Klos Oscara za film Obchod na korze a v roce 1967 Jiří Menzel za Ostře sledované vlaky.

Když jsem dostala osobní pozvání natištěné na nádherném papíře, bylo to pro mne velkým štěstím. Mezitím ovšem normalizační vedení filmu účast na festivalu pozvaným nedoporučilo, čehož se mnozí lekli a neodcestovali. Pro nás, kteří jsme neposlechli a Sorento zažili, to však byly nejkrásnější okamžiky našich životů. V Itálii bylo ministerstvo kultury spojené s ministerstvem cestovního ruchu, tím pádem jsme byli ubytovaní v hotelech, o jakých se nám ještě ani dnes nesní.

Hotel připomínal zámek, rychlovýtahem jsme se dopravovali přímo na pláž, poprvé jsem viděla hotelové bazény a společenská párty probíhala permanentně. Když jsem vyšla z hotelu, všimla jsem si, že mě sleduje limuzína. Nejdřív sem zkontrolovala, jestli je moje oblečení v pořádku, potom jsem se podívala na muže za volantem a uvažovala jsem, jestli mě třeba nechce sbalit. Ale na to nevypadal, tvářil se až příliš profesionálně. Až později jsem se dozvěděla pro mě naprosto neuvěřitelnou věc, že každý hotelový host má k dispozici auto s řidičem. Bylo to komické dopravit se s takovým komfortem na nákupy do těch nejlacinějších obchodů, kde ovšem z mého pohledu měli naprosto fascinující věci.

Město žilo festivalem, a když jsme šli večer do kina, chodníky lemovaly špalíry lidí, kteří nám tleskali. Ven nás diváci vynášeli v náručí. Vrcholem byli naši italští hostitelé. Co jméno, to legenda – Claudia Cardinale, Monica Vitti, Federico Fellini, Marcello Mastroianni, Alberto Sordi, Carlo Lizzani…

Ceny za filmy se udělovaly v Miláně, v královském paláci, a mě překvapilo, že jsme měli k dispozici celý palác i se všemi starožitnostmi.

Právě tady jsem viděla, jak fotografují skuteční profesionálové – moji italští kolegové. Jak křičí na své idoly a jak na to ony filmové veličiny vstřícně reagují. Tehdy jsem si uvědomila, že právě komunikace je základem úspěchu. Byl to pro mne objev - jakési otevření 13. komnaty této složité profese. A právě tady jsem si slíbila, že i když se budu celý rok věnovat umělecké fotografii, nikdy neodmítnu příležitost postavit se do ringu mezi kolegy a bojovat o každý záběr. Bylo mi jasné, že kdybych to delší dobu nedělala, ztratím základní vlastnost fotoreportéra, a tou je odvaha. Po návratu takřka všechny československé časopisy o Sorentu mlčely. Slovenský ministr kultury Miroslav Válek už také věděl své. Osobně mi zatelefonoval a oznámil: „Doufám, že se v žádném časopise moje fotografie neobjeví, protože já jsem v té době byl v Kyjevě.“ A tak až v této knize má jeho fotografie premiéru. Juraj Herz, jemuž jsem fotografie poslala, mi takto poděkoval: „Bez těchto fotografií by to ani nebyla pravda…“