Benátky

Pro umělce je zásadní věcí tvořit. Kdyby Michelangelovi zakazovali tvořit v jeho nejlepších letech, tak by jsme dne neměli jeho sochu Davida nebo nádherné malby v Sixtinské kapli. Komunisté zničili mnoho talentů neustálými obmezeními, zákazy, cenzurou. Naštěstí Juraji Jakubiskovi nakonec po letech pronásledovaní přece jenom dovolili dělat filmy. Sami komunisté totiž milovali jezdit na západ a chlubit se, jak skvělé filmy se

u nás dělají. A takové filmy jsme skutečně měli – Tisícročná včela, Perinbaba, Sedím na konári a je mi dobre bez kterých je slovenský film dnes nemyslitelný a žádný takový talent se v něm od té doby nevyskytl. Všechny jeho filmy vznikaly v koprodukci slovensko-německého producenta Jana Mojta, dostaly se i do velké mezinárodní distribuce a byly odměněny prestižními světovými cenami. Obrovskou poctou bylo, že jeho filmy byly uvedeny v soutěži na Benátském festivalu. A tak jsem se třikrát dostala do Benátek jako členka filmové delegace. Fotografovala jsem tam takové filmové legendy jako třeba Jean-Luc Godarda a mnoho dalších. Velký dojem na mě udělalo, že na mostě Ponte di Rialto se daly za velmi malé peníze koupit pro nás skutečné poklady. Avšak co mě skutečně dojalo bylo, když nadšení diváci po skončení projekce filmu Tisícročná včela vzali Juraje na ramena a vynášeli ven z místnosti. Všichni o filmu mluvili jako o mimořádné události. Takové ovace a úspěch jsem nikdy nezažila. Když tak o tom přemýšlím, říkám si, jak je možné, že na tomto velkém filmovém svátku se od té doby už žádný český ani slovenský film takhle neprosadil? Tak nevím, kde se stala chyba.