Jak jsem si udělala po šedesáti letech album z dětství

Jaké vlastně bylo mé dětství? Zjistila jsem, že z dětství mi vlastně nezůstalo vůbec nic, protože i mé dětské album se mi ztratilo během války i s většinou příbuzných v něm. Zůstaly mi jenom vzpomínky. Řekla jsem si, že ta moje velká předválečná rodina byla skvělá. A protože jsem fotografka, tak proč bych jim nevzdala hold, všem těm báječným strýčkům, tetičkám, krásným sestřenicím, mým rodičům; jejich vitalitě i humoru? Připadalo mi nespravedlivé, že

 

by po nich nezůstalo vůbec nic. A tak jsem se rozhodla, když jsem fotografka, že si to své dětské ztracené album znova vytvořím. A protože mé vzpomínky nejsou černobílé, ale hýří barvami, zvolila jsem pro něj barevnou fotografii. Role jsem obsadila podle jednoduchého klíče. Lidé na fotografiích se měli co nejvíc podobat mým příbuzným a přitom podle možnosti mě neměli nic stát. Proto mého tatínka ztvárnil můj syn Maťo, který mi jinak s prací velmi pomáhal. Maminku představovala moje krásná snacha Karin, mého pradědečka zbojníka si zahrál Jiří Menzel, strýčka Maxi Báčího a Paulu Nény Juraj a Deana Jakubiskovi, slavného houslového virtuóza si zahrál Jiří Bartoška. Dítětem v rodině pak byl můj vnuk David. Práci na albu, ze kterého pak vznikla kniha a výstava s názvem Rekonstrukce rodinného alba, jsem začala v roce 1994.

Na projektu jsem pracovala dlouho, učila jsem se nové technologické postupy a vše jsem podřídila tomu, abych dokázala vyjádřit své složité pocity. Pátrala jsem také po tom, zda se nějaký jiný fotograf nezabýval podobným námětem. Ač je tento koncept na první pohled jednoduchý, ve skutečnosti je to velmi složité, což je zřejmě důvodem, proč jsem takovou fotografickou výpověď jinde nenašla. Výstava a kniha zaznamenaly obrovský úspěch, nejen v Čechách a na Slovensku, ale v mnoha dalších zemích.

 

 

Jaké to bylo dětství

Když zavřu oči, vidím se jako malé neposedné dítě, které brzy ráno vstává, aby nezmeškalo nic z toho zábavného dne, který má před sebou. Kromě rodičů a sestry mám ještě babičku a nespočet strýčků, tetiček, sestřenic a bratranců, protože moje maminka pochází z jedenácti dětí a tatínek ze čtyř. Bylo to vždycky ohromně vzrušující, když od starších sestřenic přišly koše plné oblečení, které jsem si celý den před zrcadlem zkoušela, a domácí švadlena pak na mně všechno špendlila, aby to mohla upravit přesně na moji postavu. Celé dny jsem si hrála s kamarády, s nimiž jsem se večer vůbec nemohla rozloučit. Prázdniny jsem trávila ve vesnici Betlanovce pod Tatrami se svými sestřenicemi a bratranci, kde jsem s nimi jezdila na koni a pak jsme všichni chodili k řece Hornád, aby se koně mohli napít. Ničeho jsem se nebála, ale nejradši jsem poslouchala příhody o hrdinských činech mých předků.

Tak například můj pra, pra, pra, pradědeček byl krásný a silný muž. Jednou si krátil cestu lesem a zastavili ho chlapci z Jánošíkovy zbojnické družiny. Chtěli mu sebrat sudy s pivem, které převážel na bryčce. On se bránil, a tak Jánošík rozhodl, že když zvedne sud nad hlavu, pivo mu zůstane. Tak se taky stalo. Jánošíkovi se však pradědeček natolik zalíbil, že za týden si pro něho přišel a stal se jedním z jedenácti „horních“ chlapců. Když Jánošíka popravili, chlapci z jeho družiny samozřejmě nedali peníze chudým, ale rozdělili si je mezi sebe. Když se můj pra, pra, pra, pradědeček vrátil domů, koupil celou vesnici Betlanovce, včetně katolického kostela a zámku Korunky. Jak to tak většinou bývá, tedy i bohatství naší rodiny vzniklo nekalým způsobem.

Nejvíc jsem milovala svého strýčka Maxi Báčiho, který si jako patnáctiletý vzal část svého podílu na rodinném majetku a odešel do Ameriky, kde si nekoupil nic menšího než cirkus Buffalo Bill. Po letech se vrátil do rodné vesnice, přivedl si s sebou americkou tetu Paulu, také laso, do kterého nás na dvoře chytal a bryčku s koněm. Často nám vyprávěl o cirkusu, který miloval, a pokaždé se přitom rozplakal. A právě bryčka a laso se mu staly osudnými. Do naší vesnice přišel řečnit Andrej Hlinka. Možná, že legendy říkají něco jiného, ale pravdou je, že právě v naší vesnici po něm sedláci házeli kamením a chtěli ho zbít. Strýčkovi ho bylo líto, a tak ho chytil do lasa, vtáhl do bryčky a odvezl do bezpečí.

Číst dál: Jaké to bylo dětství